Hungary 2002
Prolog (jak to všechno začlo)
Jak nás napadlo jet do Maďarska? V květnu 2002 měla jet třída kvinta liberekého JerGymu na zahraniční (studijní) cestu do Itálie. Ale kvůli jistým… no prostě to jaksi nevyšlo. Cesta zrušena. Pak se ale zjevil třídní třeťáků s tím, že jedou do Francie a maj ještě asi osm volnejch míst. Hned se tam nafařili z 90 % ti, co Itálii zrušili. To se nám (specifická skupina lidí – účastníci Hungary 2002 :-)) poněkud nelíbilo a tak jsme našemu třídnímu Dušanu Slovákovi navrhli, že bysme teda my jeji do Itálie a on s námi. Náklady však byly příliš velké…
Přemýšleli a vymýšleli jsme, až Vaci přišel s Maďarskem. Začlo se plánovat… doma, ve škole (jak jinak než při výuce), v laborce IT – v sedě u počítače, v různých polohách na zemi (mapa je celkem velká :-))… Jediný viditelný výsledek však byl ten, že jsme byli počmáraní křídou až za ušima – a tak se do toho radši vložil Dušan a upravil to do lepší a konečné podoby. Start plánován na 05. 05. 2002…
Mini-info o cestě
- Datum:
- 05.-12. 05. 2002
- Trasa:
- Liberec (CZ) – Praha (CZ) – Bratislava (SVK) – Štúrovo (SVK) – Esztergom (HU) – Dömös (HU) – Budapest (HU) – Balatonfüred (HU) – Budapest (HU) – Praha (CZ) – Liberec (CZ)
- Team:
- Loony, Kuba, Vaci, Lama, Jenny, Pavel, Petr, Honza, Lenka, Tereza, Katka, Dušan, Radek
- Další:
- Kompletní fotogalerie.
- Více o Maďarsku madarsko.cz.
Něco jako cestovní deník…
Neděle, 05. 05. 2002
V mživý podvečer se (až na pár jedinců) srážíme na libereckém autobusáku a linkáčem v 20:05 se přemísťujem do Prahy, konkrétně na Florenc. Odtud pěšky na Hlaváč, kde se k nám připojí zbytek a čekáme na odjezd rychlíku Pannonia – zhruba do 23:20.
Český rychlík – kupátka v ne-zrovna-OK stavu a čistotě, o té „milé“ paní průvodčí radši ani nemluvit… Pařily se karty, blblo se, jedlo se a pilo, čumělo z okna, spalo… někdo… občas. Až do rána.
Pondělí, 06. 05. 2002
Teda přijet do Bratislavy v 05:30 – nic moc. Počasí – taky nic moc. Úschovna zavazadel měla otevřít až kdo ví kdy. Naštěstí se zdařilo Dušanovi ukecat jednu úschovňačku a tak nás obloužili. S mini-bato-moduly jsme vyrazili směr Děvín (hrad poblíž Bratislavy). Slibuju, že už si něbudu stěžovat na liberecký tramvaje. Ty totiž, narozdíl od bratislavských, nemají slizká držadla.
Dostali jsme se na periférii, kde se na kopci rozlézá zrícenina hradu Děvín. Bohužel, nikdo nám nesdělil, že v pondělí mají zavřeno. Po vzteklém kopu do brány následoval obrat a sestup zpět na podkopec. Tak jsme se šli aspoň podívat, jak že ten Dunaj vlastně vypadá mimo město. Pak následoval bus a jízda do srdce Bratislavy. Středně dlouhá prohlídka, krátká instruktáž, dlouhý rozchod. Ještě jsme se pokoukli po městě a pak nás část zapadla do místního Mekáče.
Sraz byl asi o hoďku a půl později, pod mosten SNP. Okusili jsme kvalitu „pilířního“ výtahu a čistotu oken vyhlídky na mostní věži. Dost pěkně jsme si pokecali i s výtahářem. Samozřejmě, že znal Česko, Liberec, Ještěd… Fakt fajn chlapík (spíš děda). Mohlo bejt tak poledne. Vypravili jsme se na Bratislavský hrad (vypadá jak obrácený stůl :-)). Cestou tam a cestou odtamtud se naskytlo pár zajímavých pohledů… budova Slovenského rozhlasu (na špičku obrácená pyramida), pochybná tržnice, v dáli nemocnice Kramáre (dodnes, kdykoliv zazní song od Elánu Sestrička z Kramárov, vybaví se mi nádherná atmosféra těhle dní :-))… Na hradě samotném celkem foukalo, ale jinak počasí ušlo – lepší jak ráno. Prohlídli jsme si město z výšky (už podruhé), hradní nádvoří, hladomornu, Slovenky (a někdo Slováky :-D). Nemohu opomenou závody v rychlovyšlapávání schodů, kterých jsem se účastnil jen já a Kuba. Postupně jsme se přesunuli na hlavní vlakáč a nasedli na rychlík do pohraničního města Štúrovo. Koukání z okna po chvíli vystřídalo dospávání.
Vystoupili jsme ještě na Slovensku, pár kiláčků od městečka Štúrovo. Venku byl celkem hic, udělalo se pěkně. Nebo jsme spíš vyjeli z podmračna do podjasna. Zbývalo najít nocleh. Podél silnice jsme doťapali do civilizace. Dušan se tu zakecal s jakousi milou babičkou pod záminkou, že se optá na kemp ;-) Poslala nás do Gólu (Dušanovi došel význam tohoto názvu až poté, co spatřil fotbalový stadion…) Za 8,– SK nás nechali tábořit na vedlejším trávníku. Postavili jsme stany a hned na to se členové „foot-tria“ Bartoš-Janoušek-Vajc chopili míče, který s sebou táhli, a s větou Jsme přeci na stadionu!
začali trénovat třelbu na stany. Večeři ani sociálky radši nehodnotím – ale spalo se pěkně!
Úterý, 07. 05. 2002
Nádherné ráno! Nebe bez mráčku, slunce pálilo (v 9 hodin ráno?), ptáci zpívali, úplná idylka. Na liháči jsme uvařili vodu a jali se snídati (trpím nejasným dojmem, že to byl můj jediný ranní čaj za celou dobu trvání akce…).
Pešo jsme došli na SVK-HU hranice, nechali si narazit pasy a po novém (v roce 2002 byl opravdu nový) mostě se přepravili na druhou stranu Dunaje – do Maďarska, do městečka Esztergom. Směnili jsme peníze a začali soupat na kopec nesoucí baziliku. „Utábořili“ jsme se na jejím nádvoříčku, hned vedle vystavených originálních obřích zvonů, vyslechli si info o městě a okolí a rozdělili se na dvě skupinky. Jedna šla na prohlídku, druhá začala kecat a papat. Prohlídka byla bezva – musím uznat, že stavitelé (a po nich restaurátoři) odvedli svou práci opravdu dobře. Hlavní cíle: po prohlídce výstup do kopule a na její ochoz – spočítat schody zdola až nahoru, sestup do krypty – zde házení mincemi na šikmou stěnu (vyhrává ten, kdo se a) neztratí a b) jehož mince zůstane ležet co nejdál)… Takže, z kopule byl vskutku jedinečný a nádherný výhled, uvnitř kopule dobrá ozvěna, schodů až na kopuli je 404, do krypty ještě +25 a ven z baziliky ještě asi +3–4. Tak jsme se pokochali. Následoval sestup do města pod bazilikou, do samotného centra Esztergomu. Zjistili jsme, v kolik že nám to jede bus, a šli prošmejdit tržnici a místní obchůdky, kde prodávali snad opravdu všechno.
Narvat se i s báglama do maďarského meziměstského busu byl opravdu výkon (zlaté české Karosy!). Následná cesta vesele a hlavně rychle ubíhala, neboť maďarští řidiči, to je teda klasa! S úspěchem by mohli jezdit na trase Paříž-Dakar. Dnešní putování skončilo v přídunajském městečku Dömös. Sezóna se nestihla ještě rozeběhnout, kemp byl téměř prázdný. Ale byl to skutečně Kemp (tedy kemp s velkým K :-)) Sociálky, kuchyňka, oddělená políčka… Dunaj 100 m od brány kempu. Vše eňo-ňuňo :-D (update 05. 10. 2006: Dnes by mi to už asi nevyhovovalo – jako takové pohodlí…) Po večeři nám pánové vedoucí sdělili úkoly na zejtřejší výlet po blízko-dalekém okolí (zjištění poměrů v Maďarsku – přímo od Maďarů) a pak… a pak se mi záhadným a dosud nevyjasněným způsobem kamsi poděl plecháček i se lžičkou! No, nebudu to zase vytahovat, nakonec mi ho dívky přeci jen vrátily ;-)
Večer šla většina osazenstva hrát fotbal. Plnoletí pánové (tedy pouze náš pajdagogický doprovod) zhodnotili kempové občerstvovací služby jako nedostačující a jali se hledat zlatavý mok někam do města. Já se jal k Dunaji. A pak do spacáku.
Středa, 08. 05. 2002
Opět nás probudil, a do nového dne přivítal, jasný sluneční svit… a taky nás krapet tlačil čas – převoz přes Dunaj se konal snad jen jednou za hodinu. Přeplavili jsme se, přeběhli státovku, přehopsli koleje a začali šplhat do celkem slušného svahu. Mohl mít sklon tak 30°-35°. Šutry, štěrk, bodláčí, keříky, trochu vejš dokonce i stromy a tráva. Nádhera. Vážne! To vše v pekelném vedru. Celkem veselé. Celkem vysoké… Nahoře jsme byli odměněni úžasným pohledem na maďarskou podunajní krajinu. Naplno se také přihlásilo o slovo zaměření pánů profesorů – biologie. Z počátku jsme je nechávali, jen ať si hrají. Ale když už začali mít nutkání brát si s sebou do batohů jedovaté rostliny, uznali jsme, že je čas s jejich zábavou skoncovat.
Kopce tu jsou fakt pěkné (na severu, jih je skoro samá rovina). Teď to byl sestup dolů, za chvlíli zas výstup nahoru… Tentokrát už převážně lesem. Zastavili jsme až na dalším výběžku pohoří. Byla tam ňáká včela a furt otravovala… Za pár hodinek jsme se dokutáleli do městečka Nagymaros, skrz něj k Dunaji, počkali si na „trajekt“ a tím se dopravili do Visegrádu (jistě vám něco říká Visegrádská čtyřka). Malé městečko a nad ním stejnojmený hrad.
Dostali jsme rozchod a povolení k výzkumu obyvatelstva – úkol, který se včera, nebo dřív zrodil v hlavách dospělého doprovodu. Znalosti angličtiny byly největší asi v místní škole, a tak někteří radši zapadli na oběd do pravé maďarské pizzerie. Pizza tu sice chutnala stejně jako všude jinde, ale obsluha byla neskonale sympatičtější a milejší. Vypil jsem jim tam přes půlku citrónu do čaje (přírodního, připraveného vymačkaním) a ani nehnuli brvou :-)
Když bylo shledáno, že jsme učinili, co jen bylo možné, razili jsme po křížové cestě na hrad. Pro představu – Visegrád je takovej větší, zachovalejší, udržovanější a navštěvovanejší Bezděz. Nechyběly stánky s dobovými předměty a jinými suvenýry, uvnitř pak historie hradu, ukázky středověkého života, voskové figuríny, kopie maďarských korunovačních klenotů… No prostě spousta věcí. Kamenem úrazu však byla věc, která sem poněkud nezapadala. Skupina Maďarek. Nalíčené patnáctileté dívky historie hradu očividně příliš nezajímala a tak koukaly, co by, kde by… až uviděly nás. Jsme si pokecali (no, není to úplně přesné, vzhledem k tomu, že jsme na sebe hulákali z hradeb a používali více ruce než pusu)… Bartoška asi do konce života nezapomene, co na něj jedna ta dívčina ukazovala :-) Nakonec nás radši naše holky s pány kantory rychle vyhnaly z hradu. Abychom prý ještě stihli bobovou dráhu…
Byla nedaleko. Paráda. Jedna kolejnicová, druhá korytová. Stálo to za to. Dole nasednete do vozíku, vlek vás vytáhne do kopce (celkem velkej sklon), počkáte si (kvůli odstupu) a povolíte brzdy. Super jízda, zvláště pokud ignorujete nápisy BRAKES! No, uznávám, že při druhé jízdě jsem je měl použít, alespoň dole. Chudák Vajíčko, co jel přede mnou… K naší smůle se tu objevila již dobře známá skupina maďarských dívek. A poznaly nás. Začli jsme na ně civět z mostu nad dráhou (což na rtech ženské části teamu vyvolávalo podivný úsměv :-))… ale po nějaké době přeci jen seběhli dolů do města. Něco málo jsme nakoupili, počkali na bus, odjeli směr Dömös.
Příjezd – mohlo být tak kolem páté. Cestou se probíralo, kde bysme ještě mohli skupinku Maďarek potkat, ale jak jsme se blížili ke kempu, šance klesala. Když už bylo jasné, že nejsou ani v bazénu, rozsekl to Bartoška: Tak kluci, teď už je to jistý! Už na nás čekaj připravený ve stanech!
Je vidět, že hradní incident v něm zanechal hluboké stopy ;-D!
Přestože ukuchtěná večeře byla výborná, Kubík nedojedl. Aby to nevyhodil, nabídl Dušanovi, Jestli prej by si teda nedal
. No, a nebyl by to Dušan, aby si teda nedal :-) Ale když přišli ještě Lama s Terezou, že maj hodně polívky, a jestli by ji nechtěl Dušan dojíst, reagoval už jen slovy No já snad musím vypadat jako největší socka v okolí!!!
Večer jsem si šel zaběhat, biologikářský pár jsem potkal u místního kostela (u něhož byla restaurace). Po návratu jsem zamířil do sprch. To samé udělal i Vaci. Přesně si pamatuji, že on si vzal tu na pravém kraji a já hned tu vedle. Pak mě z neznámého důvodu přepadl pocit, že chci do té úplně napravo. Tak jsme se prohodili. Po návratu do Liberce a vyvolání fotek vyplavala na povrch zajímavá skutečnost: Holky chtěly vyfotit Vaciho ve sprše. Pověřily tím Kubu (čehož dodnes litují :-)). Ten jen poslepu zamířil objektiv přes zeď do sprchy, kde myslel že je Vaci, a stiskl spoušť… Ehm, výsledek pro jistotu uveřejňovat nebudu :-) No, a pak už byla druhá, neméně zajímavá, noc v Dömösi (Maďarky nepřišly).
Čtvrtek, 09. 05. 2002
Sedm hodin ráno. Děsný. Koho by napadlo, že budem vstávat takhle brzo. Zabalili jsme si, pozdravili majitele kempu a vyjeli busmo do Budapesti.
Maďarské hlavní město je, řekl bych, taková kombinace Prahy, Londýna a ještě něčeho východního. Vlak nás vyhodil na jednom ze tří městských nádraží (asi na severním, ale nevím to jistě). My pak metro-pěšky putovali na západní nádraží (WestEnd). Teda, maďarské metro je úplně stejné jako naše. Tzn. vlaky sovětské výroby. Ale my máme teda neskonale hezčí hlášení…
Na WestEndu byl chvíli voraz. S Kubou jsme zapadli do obchoďáku (přímo vedle nádraží – resp. nádraží je jeho součástí – prostě celej ten obrkomplex sluje WestEnd) a po půlhodinovém hledání konečně narazili na obchůdek s hakysákama. Kuba tu za něj nechal 2000 HUF!!! … tedy asi 240,– Kč. Uschovali jsme bágly, koupili lístky a razili směrem k jedné z historických částí města – Rybářské baště (taková zvláštní bílá stavba na kopci, nemůžete ji minout). Odsud byl nádherný výhled na Dunaj a druhou část města (to vzniklo složením dvou měst na opačných stranách řeky – kopcovité Budy a rovinaté Pesti), Margytin ostrov, Parlament… Pak nastal rozchod s tím, že můžeme pokračovat v našem výzkumu… A konkrétně já jsem byl několikrát tázán V kolik že je sraz?!?
;-)
Společně s Kubou jsme zahájili výzkum. Zájem však okamžitě přešel na jídlo, kterého se nám aktuálně nějak nedostávalo. Volba padla na občerstvení typu fast-food kdekoli v blízké části města. Cestou však došlo k vzájemnému rozdělení a následnému nenalezení… Tak jsem se usídlil kdesi na spojnici hradu a Dunaje – asi v půli kopce, je tam takové pěkné široké kamenné zábradlí (nebo jak to nazvat). Nádherně se na něm leželo. Asi hodinu jsem strávil válením se (takovejhle život by mi vyhovoval – život tuláka s hromadou peněz :-)). Možná jsem i na chvilku usnul – ten fakt, že z jedné strany byla asi patnáctimetrová stěna dolů, mi vůbec nevadil… :-)
Na sraz jsem přišel mimořádně včas. Když s nezbytným odpočinkem (na historické kašně) skončili i oba velitelé, šlo se. Šlo se dolů, šlo se k Dunaji. Tady se stal středem našeho zájmu řetězový most Széchenyi. Vskutku pěkný monumentík, na kterém vskutku pěkně fučelo. Původně byly v plánu ještě termální lázně na ostrově sv. Markéty, ale nějak to nevyšlo.
Ze západního nádraží jsme vyjeli směr Balaton – městečko Balatonfüred. Vlak byl celkem narvanej a promíchání s obyvatelstvem tedy nevyhnutelné. Vaci kecal s maďarskou dívčinou, překládal ji písničku Jede jede mašinka a vnutil ji svůj e-mail. Průvodčí suverénně procházel kolem nápisů hlásajících zákaz kouření s cigaretou a div je nepřipaloval cestujícím. Vyložil jsem se z okénka a nechával se ovívat chladným vzduchem. Vtom, zároveň se zoufalým výkřikem Tome, chyť ho!!!
, kolem mne proletěl hakysák, se kterým si kluci kopali na vlakové chodbičce. 2000 forintů se od Kuby vzdalovalo rychlostí rovnou rychlosti vlaku. Smích zachvátil všechny přihlížející…
V Balatonfüredu jsme ve stylu britských výsadkářů vyskákali z vlaku (perón tu asi neznají :-)) a došli k jednomu z kempů. Byl o hodně větší a o hodně komeričnější než ten v Dömösi. Ale políčka měl taky!
Některým odvážným dívkám nevadilo večerní podmračné počasí ani podivně bílá barva vody a nebojácně se vrhly do „vln“ Balatonu. Vrh to byl opravu zajímavý, celé jezero je dost mělké, při břehu asi půl metru. (Teprve teď mě napadá další možný zdroj toho zákeřného viru… mně ta bílá voda byla hned podezřelá ;-))
Před večerkou probíhaly na stanovém náměstíčku bouřlivé diskuze – hlavním tématem byla zdařilá parodie na snad všechny horory, Scary Movie. Nejtěžší však bylo probudit v jedenáct hodin večer Kubu. Jinak by se, chudák, ani neumyl ;-) Každopádně mu nezapomenu, že nechtěl vypnout mobil, který se mu velice hlasitě, celou noc, vybíjel. Takže jsem naspal tak čtyři hodinky (na druhou stranu musím zas uznat, že to nebylo jen kvůli mobilu).
Pátek, 10. 05. 2002
Ráno začalo tak nějak líně. Ze sprchy mě po hodině vyhodila uklízečka. Všichni ještě spali. Slunce svítilo o 106, nebe čistě modré. V plánu byl výlet na poloostrov Tihany. Ale nic se nedělo. Odklidil jsem se na molo a pozoroval Balaton. Společnost mi dělala nádherná vodní užovka. Po nějaké době, ani nevím jak a v kolik, jsme konečně vyrazili.
Šli jsme pešo, po silnicích, chodnících a cyklostezkách. Slunce svými paprsky dosáhlo úplně všude. Minuli jsme doky, továrnu, pár autobusových zastávek a jedno velké rozcestí (když půjdete z kempu v Balatonfüredu podél břehu jezera směrem na jih – tzn. s vodou po levé ruce – asi po pěti kilometrech na něj narazíte – a když zabočíte vlevo, dostanete se na poloostrov Tihany).
Zastavili jsme na parkovišti u cesty. (Tady pro změnu hráli písničku Final Countdown, která mi vždy připomene tuhle scenérii :-)) Koukli jsme na mapu a začali šplhat po celkem strmých schodech nahoru, na kopec. Tam někde v polích stojí nádherná, jak z pohádky vystřižená chaloupka. Řekl bych irského stylu :-) A řekl bych s vinným sklípkem… Ta ale nebyla naším cílem :-)
Někde v dáli jsme mohli vidět jezírka. Jezírka na jezerním poloostrovu… Snad je tam i nějaká ptačí rezervace. Po nějakém tom bloudění jsme se nakonec přeci jenom dostali až do samotného městečka Tihany. Na kopci stojí dominanta města, kostel s parčíkem. A nad tím vším mraky (snad už odpluly jinam :-))… Výhled na Balaton úplně úžasnej! Tady, v okolí kostela, se objevil další kámen úrazu (pro některé)… parta cyklistů. Nebyli zrovna nejmladší, ale šlapání do pedálů je očividně bavilo a nebyli v něm nejhorší. To ovšem naše dívky nijak neoslnilo a permanentně trousily poznámky o jejich tělesných proporcích (hlavně o pivních mozolech pánů cyklistů). Až se jeden z nich naštval a ryzí češtinou jim řekl, co že si myslí on o nich! Pak už byl klid :-) Holt, svět je malej a Češi (a cyklisti obzvlášť) se najdou úplně všude! Protože jsem taky cyklista, dal jsem se s nimi u kostela do řeči. Jakási parta nadšenců z Úpice. Celkem sympatičtí občané. Tímto je zdravím! A dodatečně se jim za dívky omlouvám :-)
Trochu sprchlo. To nám jen prospělo. Zvláště pánům fotbalistům, jejichž jedinou starostí bylo právě probíhající poslední kolo 1. Gambrinus ligy. Nechávali se informovat přes Kubův mobil… od jeho nadmíru ochotných rodičů. (V případě vítězství si mohl Slovan najisto potvrdit mistrovský titul… bohužel prohrál, ale naštěstí nás zachránila prohra Žižkova – druhého kandidáta na titul, a tak se Slovan stal historicky poprvé mistrem ligy!!!) Takže kluci se po cestě bavili fotbalem, Vaci psal básničky, biologové dělali nevím co a holky si nevím jak losovaly kluky k nevím čemu…
Proputovali jsme poloostrovem, přes známé gejzírové homole, a skončili v dolní části „hlavního města poloostrova“. Původní plán byl jet zpátky busem, ale jízdní řád zarputile tvrdil, že ten jede až za 45 minut a tak jsme si odsouhlasili, že teda jdem pešo.
Nasadil jsem vražedné tempo a za čtyřicet minut prošel bránou kempu. Zbytek se dovlekl asi po půl hodině. Nahnaný čas jsem strávil ve sprše :-) Pak jsem se přemístil na molo a od těchto chvil poněkud ztrácím (do té doby aspoň trochu) objektivní vnímání světa ;-) (A to ani nepiju ani nehulím ani nic podobnýho :-)!) Zkrátka, někdy večer jsme šli spát :-) A tentokrát se spalo nádherně!
Sobota, 11. 05. 2002
Ráno!
zařval jsem v sedm hodin na celý kemp. Teprve ve sprchách jsem se dočkal odpovědi – od uklízečky :-) Když se probral i zbytek lidu, skákli jsme poprvé, a to na nákup. Trochu pečiva, jogurty, pití – znáte to. Sice jsme platili tisíce, ale ve forintech :-) Nasnídat, zabalit, najít plovací kruh! A skákli jsme podruhé. Tentokrát do bazénu. Sladká chlorovaná voda přímo v kempu. Parádička. Došlo i na kohoutí zápasy :-)
Přeci jen jsme museli skončit… a qlaku! V Budapesti bylo zase pěkně. Na nádražní jsme odhodili bágly a šli se (skoro všichni) konečně vyčachtat do termálních lázní. V termálech Széchenyi (poblíž Náměstí Hrdinů) jsme strávili snad dvě hodiny. Fakt hustej komplex budov. Bazény „na každém rohu“. Každý s jinou teplotou a jiným složením vody. Několik saun a pár, „výcucka“… nejsilnější dojem ve mě zanechal venkovní bazén s vodou o teplotě 38 °C. Těsně nad hladinou se kolem břehu vine tyč, za kterou zaháknete nohy, položíte se na vodu a opalujete. Na maximální dobu pobytu ve vodě každý kašlal. Super pohled byl na starší pány, co se oddávali ve vodě hře v šachy. Ovšem bezkonkurenční byly kabinky na převlékání. Byly sice pro dva, ale narvali nás tam vždycky zhruba čtyři… :-)
Asi kolem páté hodiny odpolední jsme se začli přesouvat na severní (?) nádraží, abychom čas, zbývající do odjezdu rychlíku, strávili v místní čekárně. Návštěva koloniálu po cestě byla samozřejmostí – co kdyby do vlaku přistoupil Hlad s Žízní? Nemohl jsem najít Tonik, tak jsem šáhnul po jiném Kinley. Nápis hlásal ginger. To slovo v té době ještě nebylo v mém slovníku. Ale nápoj měl chuť, kterou jsem znal z mládí. Celou cestu domů jsem dumal, co to jen může být. Nepoznali to ani mí souputníci. (Odpověď: byla to zázvorová limča :-))
Budapestský nádražní socky jsou fakt úžasný :-) A v čekárně zas votravovala Jenny s foťákem… že prej musí dofotit film. Vlak nám jel kolem osmé hodiny večerní. Opět rychlík Pannonia. Tentokrát ale ne ČD. Páni, tohle byl vlak. Kupé čistá, sedačky pohodlné a fungující, záchodky voňavé… a hlavně… nebyla tu žádná prudící průvodčí!
Všici byli unaveni zážitky… neblblo se. S Vacim jsme zabrali jedno kupé a předělali jej k obrazu svému. Vypadalo pak jak (nealko)bar :-) Začli jsme hodnotit celou akci a mimojiné přišli na to, že s sebou vezeme klíč od laborky IT… :-) Takže i ten si to s náma celé prožil.
Byl hroznej klid. Krom drobného incidentu s konzervovaným ovocem (broskve či meruňky, nevím jistě) se nic nedělo. Jen později v noci se začali hromadit stížnosti, že se v tom hluku nedá spát. Vážení… když JÁ zpívám písničky od Beatles, není to hluk!!!
Neděle, 12. 05. 2002
Hluk byl teprve na nádraží v Bratislavě. Aby se z toho náhodou nepos***i, no a co, že vyhráli mistrák, koho to, sakra, v půl druhý ráno zajímá? Na chvíli jsme zavřeli okno. Byl celkem hic. Tak jsme ho zas otevřeli.
Do Prahy jsme mohli přijet tak v půl šestý. Bylo pod mrakem… Česko. Z Hlaváče podzemkou na Černý Most. Co dělat? Roztrhali jsme se, každý, kam ho to táhlo. S Lamou jsme jeli pro zábavu metrem na Národní Třídu (nebo dál?) a zpátky. To už se u Lamči „Maďarský virus“ projevil naplno. Chvilkama nemohla mluvit… což ostatně někdy neškodilo :-) Co mě (mimo Lamy samozřejmě) fascinovalo, byla reklama jedné cestovní kanceláře vylepená ve vagónu merta … a ke každému zájezdu děti zdarma!
Nekupte to :-)
Bus do Liberce jel před osmou. Bohužel jsme ho stihli. Stejně jako v metru, i zde půlka osazenstva spala. Nejspíš i řidič. Vše skončilo na libereckém autobusáku v 0900 CEST. Tak dík a zdar v pondělí ve škole :-)
nahoru